Znám paní, která je pěstounkou na přechodnou dobu. Soudním rozhodnutím převezme novorozence do péče, postará se o něho do jednoho roku věku a následným soudním opatřením děťátko předává do nové rodiny. Přitom sama má 4 děti a dokáže svou lásku předávat stále dál. Její děti jsou již dospělé anebo přinejmenším se o sebe postarají samy. A protože paní Ester je zvyklá se neustále o někoho starat a je přitom v nádherném klidu – až jí to závidím – přijde mi, že se pro pěstounství snad narodila. Vždy ji potkávám usměvavou a cítím z ní naprostou vnitřní rovnováhu. Takových pěstounů více! Pěstounů je totiž v naší republice bohužel nedostatek a děti jsou rozmístěné do dětských domovů, klokánků či kojeneckých ústavů. Přijde mi, že pro dítě je štěstím být umístěné do milující rodiny. Tety v ústavech svou práci vykonávají – věřím – jak nejlépe dovedou, ale nemohou být maminkami všech dětí, o které se musejí starat. Ani to nelze. Kdežto maminka-pěstoun se dítěti věnuje zcela a po celý den. Učí ho všemu, co takové děťátko potřebuje, konejší ho. Dítě cítí, že je „maminka“ stále v dosahu a pro dítě jistota a láska je největší vklad do života. Nejtěžším okamžikem pro paní Ester je předání dítěte v době jednoho roku věku do jiné rodiny. Přiznala, že zprvu předání děťátka pro ni bylo velmi těžké, ale při představě, že na děťátko se už velmi těší noví rodiče, kteří se nemohou dočkat, až ho pochovají v náruči, zvládla i tento těžký okamžik. Někteří noví rodiče bývalé pěstouny zvou na narozeniny dítěte, pošlou fotky a udržují s pěstounem i nadále přátelský vztah. Pro dítě pěstoun vystupuje již „jen“ v roli příbuzného. Ovšem jsou i rodiny, které si nepřejí přítomnost bývalého pěstouna a pěstouni to musí respektovat. Proto pěstounem na přechodnou dobu se nemůže stál kdokoliv. Musí to být psychicky odolná a vyzrálá osobnost, která si k dítěti sice vytvoří hluboký vztah, ale nikoliv majetnický. Před paní Ester a před ostatními pěstouny, kteří pečují s láskou a přesvědčením toho nejlepšího pro dítě, se skláním. Zaslouží si náš obdiv.